Boj s nožem
MODERN ARNIS – boj nožem
SMRTÍCÍ UMĚNÍ FILIPÍNSKÝCH VÁLEČNÍKŮ
Nůž je jediná zbraň provázející celé lidstvo od jeho nejranějších dob, kdy opouštěl „koruny stromů“ a opracované pazourky s primitivní rukojetí mu poskytovali pracovní nástroj i osobní zbraň, až po součást dnešní výbavy armádních jednotek, i přes veškeré nejmodernější vojenské technologie. Ovšem pro běžného člověka je důležité si uvědomit, že téměř každý muž nebo mladík, využívá tohoto „ pracovního“ nástroje v každodenním používání. Stačí si všímat kapes kolemjdoucích a uvidíte značné množství klipsů držících nože v kapse. Většina dnešních kapesních nožů je vyráběna jako „one hand“, to znamená, že se otevírají jednou rukou pomocí kolíčku nebo otvoru různých tvarů. To znamená, že při troše cviku si každý i při pouhém pracovním používání osvojí tasení a otevření v minimálním časovém rozsahu. Většina majitelů nožů, ale upadá v klam, že jeho používání v boji je velmi jednoduché, stačí ho otevřít a bodnou či říznout. Zkušenost v krizové situaci pak bývá velmi bolestná a první zranění si většinou způsobí sám obránce svou nevědomostí zacházení s nožem.
V každé době a v různých kulturách se utvářeli různé principy používání krátkých čepelí. Tak jako existuje obrovské množství různých tvarů nožů, tak existují i různé techniky jejich využití. Někdy se utvářela technika jako první a na její maximální využití ten nejvhodnější tvar, někdy existovala nejdříve podoba zbraně(rituální, ceremoniální apod.) a teprve poté se k ní zvolilo nejvhodnější bojové použití.
Některé školy upadly v zapomnění a některé ztratily životnost vzhledem k velikosti a tvaru používané zbraně. Naopak mnohé školy byli rehabilitovány, upraveny a znovu vzkříšeny pro použití v dnešních dnech. Filipínská umění mají výhodu nepřerušené kontinuity praktikování bojových technik. Ještě za druhé světové války bylo umění Arnis používáno partyzány ve střetech s Japonskými okupanty uprostřed neprostupných džunglí. Po získání nezávislosti v roce 1946 se stalo Arnis národním sportem a mnoho mistrů ho odjelo šířit do celého světa a především do Ameriky. Vzhledem k velké škále používaných čepelovitých zbraní od mačet přes klasické pevné nože až po drobné čepelky různých tvarů, používané pro sebeobranu nositele se mnohé z těchto stylů dále vyučují a praktikují, ať už ozbrojenými složkami armád různých zemí, tak cvičenci po celém světě, kteří hledají buď tradici nebo jen velmi efektivní způsob sebeobrany.
Konkrétní principy a techniky jsou naprosto nad rámec rozsahu tohoto článku a vydali by spíše na knihu, tak si uvedeme jen několik základních věcí.
V boji s nožem jsou techniky využívající tři vzdálenosti. Při možnosti volného pohybu je bezpečnější se pohybovat na co možná nejdelší možnou vzdálenost a zasahovat ty nejbližší části útočníkova těla, tento princip se nazývá – Larga mano nebo Larga Larga. Střední vzdálenost je zhruba na délku paže bez vytočení trupu – Larga. Maximální zkrácení vzdálenosti přerůstající až v zápas s úchopy – Corto.
Možnosti použití nože jsou řezání, sekání, bodání a drásání tzv. řeznými body. Dále můžeme využít hlavici rukojeti pro údery a záštitu, která bývá pro tento účel někdy speciálně tvarována, na odtrhávání kožních řas.
Ve většině kvalitních škol(Systém Inay Eskrima, Sayoc Kali apod.) je velký důraz kladen na trénink boje neozbrojeného jedince proti útočníkovi s nožem. Tyto techniky reagovaly na situace vzniklé v bojích a válkách, kdy došlo v řeži ke ztrátě vlastní zbraně. Pak v průběhu let se hodily v rámci vznikajícího konceptu sebeobrany. Sice můžeme stále slyšet řeči o útoku coby nejlepší obraně apod., ale je jasné, že již nežijeme ve středověku a naše počínání i ve chvílích napadení je limitováno právním řádem. A nepřiměřenost naší obrany bude po té hodnocena ze strany státních orgánů. Kvalitní systémy sebeobrany jsou v dnešních dnech životné i proto, že je mizivá šance, že vás nožem napadne někdo, kdo posledních 5let věnoval specializovanému tréninku v zacházení s touto zbraní, pět dnů v týdnu. Naopak je velká šance, že to bude někdo kdo v afektu nebo v potřebě zisku vytáhne svůj nožík, s kterým ovšem nikdy cíleně necvičil.
Celou rozsáhlou kapitolou, ať už v boji nůž proti noži nebo nůž proti neozbrojeným rukám, jsou odzbrojovací techniky, kdy odzbrojení provádíme předloktím, malíkovou hranou, dlaní nebo přímo svým nožem. Opět jsou to techniky vyučované filipínskými mistry po staletí. V těchto technikách je kladen důraz na pozici rukou, kdy jsou maximálně kryty tepny a šlachy. Při nezdaru by měl útočníkův řez zasáhnout kost obránce a nikoli důležité části ovlivňující činnost končetin. Úder či bod do očí před pokusem o odzbrojení je samozřejmostí.
