Boj s dvěma tyčemi
Dalším partem ve skladbě nauk filipínských válečných stylů je využití dvou stejně dlouhých tyčí v boji.
Přesný vznik tohoto boje je zahalen mlhou minulosti, ale je pravděpodobné, že souvisel s používáním levoruční dýky Španěly.
Principy a repertoár technik tohoto stylu je neobyčejně obsáhlý a především smrtonosný.
Nejjednodušším principem je využití jedné s tyčí pro rozrážení krytí protivníka neustálými kruhovými pohyby a při vzniku drobného prostoru, zasadit těžší úder druhou tyčí do té doby připravenou v některé z nápřahových pozic.
Další metodou je útok do tempa, v evropském šermu nazývaný steso tempo. V okamžiku útoku obránce neustoupí, ale naopak „vstoupí do útoku“ s tím, že jedna tyč provádí blokaci útoku a druhá tyč v ten samý čas provádí kontra útok. Vše se musí odehrát na jednu dobu.
Dále se používá princip přenosu. Po bloku jednou z tyčí nejprve druhou přeneseme spodním nebo horním přenosem zablokovanou útočníkovu tyč a poté následuje kombinační řada úderů. Tento princip se používá hlavně v případě, že obránce zablokoval útok na vnitřní straně protivníka a tím se vystavuje nebezpečí ze strany jeho druhé tyče. Přenosem se pak dostává na vnější stranu.
Posledním principem je povol. Jde také o pohyb, kterým se dostaneme na opačnou stranu tyče než na jakou útok přijímáme. Rozdíl od přenosu je ten, že se provádí tou samou tyčí jakou je prováděn kryt. Hlavní důvody pro využití jsou jednak potřeba dostat se na druhou stranu útočníkovi linie, jak je tomu u předešlého principu a také absorpce příliš silného úderu, který by tvrdý kryt neudržel. V druhém případě je tedy silný úder povolem usměrňován a odváděn vhodným směrem.
